Pádlování po Missouri

1	2	3	4
5	6	7	8
9

Nápad a plánování

První myšlenka na nějakou vodáckou akci na tomhle výletě byla stará jako nejstarší plány na celou tuhle cestu. Původně jsem dokonce přemýšlel o účasti své vlastní Pálavy, ale to jsem z praktických důvodů rychle zavrhl. V Sioux City jsme dokonce našli kontakty na vodácké půjčovny a nějaké informace o tom, na kterých řekách v okolí fungují. Nebylo jich málo. Pak ale Leola na jedné rodinné sedánce začala vyprávět, jak si oblíbila pádlování na kajaku. Prý by se daly sehnat tři kajaky a mohli bychom vyrazit po Missouri. Americky povrchní plán, ale my se ho chytli, ačkoliv já neměl ke kajaku důvěru. Potom Dennis přiznal, že si pořídil plechovou kánoi a že by ji mohl třeba přivézt na chatu do Newcastlu.

Po návratu z velkého výletu jsme se začali zajímat, jak by šlo realizovat dohodnutý výlet. Tehdy jsme začali mluvit o cestě z Yanktonu do Newcastlu. Věděli jsme, že je to daleko přes 40 mil, ale řeka má silný proud a my jsme zvyklí makat. Tak jsme to odhadovali na pohodlný jednodenní výlet. Leola se rozhodla jet s námi, tak bylo třeba tří kajaků. Termín jsme určili na neděli posledního víkendu našeho pobytu. Samozřejmě se na poslední chvíli zjistilo, že použitelný kajak bude jen jeden, tak jsme byli moc rádi, že Dennis správně pochopil můj zájem a přivezl kánoi na chatu.

Z Yanktonu do Newcastlu

V onu neděli ráno měla Leola v 8 přijet za námi na chatu. Přijela o hodinu později, v Sioux City prý pršelo, tak se jí moc nechtělo. Pak bylo třeba vzbudit Dennise, který pořád nechtěl věřit, že opravdu chceme jet tak daleko. Nakonec usoudil, že "asi víme něco, co on neví", a odvezl nás do Yanktonu s tím, že nám vyjede s člunem naproti ke svým oblíbeným písčinám. V Yanktonu u mostu jsme spustili lodě na vodu skoro přesně v poledne. Dost pozdě na to, co nás čekalo...

Ale opravdu jsme věděli něco, co Dennis nevěděl. A sice to, že nám nevadí dlouho a pořádně pádlovat a nebrání nám to vychutnat si krásu řeky. A se svižným proudem se jelo opravdu dobře. Ale Leola na kajaku začala zaostávat docela brzo. Jednak neměla naší průpravu a za druhé měla rozhodně horší loď. Zatímco její kajak byl něco mezi creekovým a mořským kajakem, který se vzdal kladných vlastností obou, naše kánoe byla opravdu parádní. Krásná plechová indiánka, ačkoliv její materiál ve mně budil zprvu nedůvěru, nakonec jsem si ho pochvaloval a zatoužil jsem nšco takového sehnat na příští maratonovou sezónu. Byla lehká, hladká, tedy rychlá, věřím, že i odolná, výborně držela směr a nečekaně dobře manévrovala. I s malými a krátkými pádly jsme s ní dokázali jet slušně rychle.

Leolu jsme nakonec asi ve třetině cesty po jediné delší zastávce přesadili na háček kánoe a o kajak se postaral táta, který na rozdíl ode mně má s ovládáním kajaku zkušenosti. Další postup byl pak výrazně plynulejší, bez nutnosti čekat. Také jsme se zbavili diskusí o volbě trasy. Missouri je v té oblasti přírodní, neregulovaná a široce se rozlévá. Na většině šířky je ale velmi mělká, ale i přes mělčiny to poměrně slušně teče. Její šířka jednak hodně ztěžuje navigaci kvůli ztrátě perspektivy, ale hlavně svádí ke zkracování hlavně tam, kde koryto hlavního proudu meandruje, ale celá řeka tolik ne. Já stále věřím, že je lepší držet se hlavního proudu, i když není vždy snadné ho neztratit. Mělčina zpomaluje sama o sobě a i proud na ní není tak silný.

Vyhlížení Vermillionského mostu výborně demonstruje nezvyklé měřítko téhle řeky. Dlouho jsme věděli, že most už musí být za příští zatáčkou doprava, jenže bylo těžké rozlišit, co je menadr a co jen náplav lehce vybíhající do koryta, což nám přineslo několik zklamání. Nakonec ta zatáčka přišla a my radostně pozdravili objevivší se most. Konečně je před námi! A k němu jsme pak pádlovali další skoro hodinu... Nebylo to jako když se na Berounce objeví most v Liblíně...

Nakonec jsme dorazili na místo srazu s Dennisem. Správně jsem vybral ze tří ramen mezi ostrovy dost velkými na to, aby na nich žila vysoká, a chvíli na to se na náplavu před námi objevila světlá skvrna člunu a tenký pramínek kouře. Odpočali jsme si, piva popili a vydali se na závěrečnou etapu. Bylo na čase, večer přicházel rychle. Leola už nechtěla pádlo ani vidět, odjela na motorovém člunu. Dennis sedl s tátou do kánoe, což táta hodnotí jako veselý zážitek vzhledem k jejich poměru hmotností a hladince alkoholu, kterou si Dennis stihl při čekání pořidit. Já se postaral o kajak a na těch posledních dvou nebo třech mílích jsem zjistil, že vlastně není tak těžké se s kajakářským pádlem dohodnout.

Výlet se nám libil. Přírodní řeka téhle velikosti je krásná a zvláštním nenápadným způsobem budí respekt. Navigace na takové rozloze proudící vody má rozhodně svá specifika, co se čtení vody týče, byla to lekce o stupeň výše a pěkný kus stranou, vzhledem k těm, které jsem měl za sebou z Čech. A divoká příroda na březích byla místy opravdu divoká, pravděpodobně něco podobného, co mohla vidět před víc než 200 lety výprava Lewise a Clarka. Nemohl jsem na ně nemyslet a nesnít o tom, jaké to mohlo být, jet těmi místy s nimi poprvé. Ty volavky, i bělohlavý orel, tam jistě tenkrát byli také...