Grand Teton NP

Stejně jako o národním parku Glacier, i o Grand Tetonu se lze dovědět hodně na oficiálním webu. Lze tam stáhnout poměrně slušnou mapku a stručného průvodce pro plánování výletů. Bez vrstevnic, ale s údaji o převýšení na stezkách. Já podle něj získal dobrou představu, reálnou, jak se ukázalo. Ceny kempů se tam dají zjistit též. Pro vstupné platí přesně totéž, co pro Glacier - $25 za auto na 7 dní. Kemp v Colter Bay stál $17 za noc jedno parkovací místo bez přípojek na karavan. Vybavení jako v Glacier, sprchu jsem také nehledal... Táboření v horách je možné, i když ranger říká, že je vše obsazené. Hlavní hřebenovka vede kus mimo hranice parku a tam, u Sunset Lake, je povoleno tábořit.

Táboření v horách je vůbec slabinou plánování. Je potřeba rezervovat dlouho dopředu, jinak je silné riziko, že všechny plány budou k ničemu. Já plánoval třídenní pochod přes celou hřebenovku od Paintbrush Canyonu po Death Canyon. Jenže žádné z míst, kde jsem doufal v tábor, nebylo v danou noc volné. Ranger mi v sobotu večer řekl, ať přijdu v neděli brzo ráno, že mi zkusí hned zablokovat jediné volné místo na pondělní noc a to ještě v oblasti, která se mi tolik nehodila. Ráno místo už nebylo, blokoval ho někdo jiný prý od Jenny Lake, kde smějí blokovat na déle než jen den dopředu. Respektuji ochranu národních parků, necítím se nijak speciální, abych měl výjimku z pravidel, a tak jsem se nocování v horách vzdal. Plány se změnily...

Výšlap vzhůru k Lake Surprise a Amphitheater Lake

1	2	3	4
5	6	7	8
9	10	11	12
13	14	15	16
17	18	19	20
21	22	23

Ranní neúspěšná mezihra s rangerem a rezervací tabořiště nás úspěšně připravila o podstatný kus dne. Vydali jsme se tedy objet různá východiště stezek, jestli nás nenapadne nějaký zajímavý výlet. Nakonec jsme dojeli na Lupine Meadow Trailhead ke stezce na Lake Surprise. Tam odtud se dá jít kratší výlet lesem k Bradley Lake, nebo tisícimetrový stoupák nahoru na Lake Surprise a Amphitheater Lake. Na křižovatce jsem nechal tátu rozhodnout a on zamířil do kopce. Podezřívám ho, že neposlouchal, co mu říkám, protože se během výstupu netvářil zrovna nadšeně. Ale vrátit se, to už ne, vystoupal to, když už si to vybral. A taky si to nahoře u jezera moc užil, zatímco já vystoupal ještě dalších pár desítek stop k Amphitheater Lake.

Tenhle výlet stál za to stoupání i za návrat stejnou cestou. Se zvolna nabíranou výškou se odkrýval lepší a lepší výhled do údolí Snake River. Daleko na druhé straně nad zalesněnými horami seděl oblak kouře, neklamná známka požáru, zrovna v oblasti, kudy vedla pro nás jediná rozumně použitelná silnice na cestu do Sioux City. To jen abychom se necítili, že se toho kazí málo, i když nakonec naši cestu tenhle požár nijak neohrozil.

Samo jezero Surprise je nakonec skutečným překvapením, když se najednou objeví mezi stromy naprosto nečekaně chvilku po skončení toho úmorného stoupání, po přechodu přes kouzelnou mýtinku s výhledem vzhůru na štíty Katedrálové skupiny... Atmosféra tohoto jezera na mně působila víc než atmosféra kousek výše položeného Lake Amphitheater, i když je impozantně obklopeno vysokými štíty.

Tenhle výlet je sice jen něco kolem 9 a půl míle dlouhý, ale díky převýšení bych ho nepočítal mezi snadné výlety. Vydá na celý den, pokud se člověk nechce zrovna honit. Jeho cíl je ale odměnou za všechnu námahu po cestě.

Velký výlet kolem Katedrály

24	25	26	27
28	29	30	31
32	33	34	35
36	37	38	39
40	41	42	43
44	45	46	47
48	49	50	51
52	53	54	55
56	57	58	59
60	61	62	63
64	65	66	67
68	69	70	71
72	73	74	75
76	77	78	79
80	81	82	83
84	85	86	87
88	89	90	91
92	93	94	95
96	97	98	99
100	101	102	103
104	105	106	107
108	109	110	111
112	113	114	115
116	117	118	119
120	121

Můj hlavní výlet původně plánovaný s tábořením v horách se změnil. Trasa zůstala, té jsem se zříci odmítl, jen se změnil časový plán. Rozhodl jsem se jít na lehko a v jednom dni. Vyrazit Death Canyonem a vrátit se Cascade Canyonem, s tím, že zbytek trasy - severní větev Cascade Canyonu, kterou už jsem znal z minulé výpravy, a Paintbrush Canyon bych dal další den jako samostatný výlet. Celková délka výletu byla něco kolem 25 mil, start a cíl ve výšce těsně pod 2000 metrů, dva nejvyšší průsmyky dost přes 3000. Vyzvednut v cíli jsem měl být nejpozději 12 hodin po startu, což bylo důležité dodržet, protože jsme neměli žádnou možnost komunikace na dálku. Prostě mi už přišlo, že to ztrácí souvislost se zdravým rozumem... Na druhou stranu jsem si říkal, ze tyhle hory stojí za trošku námahy, kdo ví, kdy se tam zas podívám, a po nonstop přechodu Nízkých Tater jsem věřil, že na to mám s dostatečnou rezervou...

V 7:55 ráno jsem vystupoval z auta na Death Canyon Trailhead. Vstával jsem asi v 5:30, cesta autem z Colter Bay trvala asi hodinu. Cestou byl pohled na hory vyloženě zajímavý, ač byla obloha jinak modrá, na vrcholcích Katedrálové skupiny seděla bouřka. Déšť na jejím východním okraji vytvářel se slunečním svitem duhu, která spadala do prérie před námi, a do žulových štítů s tichým brumláním bily blesky. Doufal jsem, že až tamtudy půjdu, bude dávno po bouřce...

Začátek cesty v stříbřitě leskle mokrém lese před ústím Death Canyonu mě naplňoval zvláštními pocity. Začalo to. Mám před sebou něco hodně náročného, co musím dokázat, a musím to dokázat včas, jinak by si táta v autě zbytečně dělal starosti. Stezka přede mnou se vinula vzhůru úzkým kaňonem a dál po příkrých svazích tyčících se kolem. Byl jsem na začátku, přede mnou celá cesta, celý den, celá ta dosud mi neznámá krása... Malá dušička ve mně byla, ale chvěla se podivným vzrušením, podivným pocitem osvobození. Věděl jsem, že mě stoupání nezastaví, věděl jsem, že se poperu se všemi překážkami, už jen proto, že chci vědět, co je za nimi. A věděl jsem v tu chvíli, že jediná opravdová lidská svoboda je svoboda bojovat...

O 4 hodiny později jsem seděl, sušil tričko a svačil ve výšce 3240 metrů v sedle Static Peak Divide. Asi ve čtvrtině cesty. Ale na nejvyšším bodě celého výletu. Stezka mě vedla vzhůru po příkrých svazích velikého kotle, do nějž se rozšířilo úzké ústí Death Canyonu. Jednou jsem se na té stezce potkal s jelenem. Uhnul jsem mu, kam to šlo, ale stejně se neodvážil projít, odběhl zpátky a, kde mohl, uhnul potom do lesa on mně. Jednou jsem stavěl, když jsem vystoupal do sedélka, kde se mi otevřel překrásný výhled do údolí Snake River a na jezera kolem. Brzy potom mě přestal les chránit před sluncem a poslední fáze výstupu jsem už vnímal jako namáhavé až bolestivé. Ale nádherné to bylo nepopsatelně...

Dál mě stezka vedla přes kamenitý kuloár do úplně jiných hor. Tetonský hřeben vznikl, když se kus pevninské desky sesul podél zlomu dolů a ten protější kus zase vystoupil vzhůru. Tak vznikla impozantní žulová scenérie viditelná od východu. Ze západu má celé pohoří jiný ráz, tam nebyla odhalena žula, ale zůstaly sedimentové vrstvy, které žulu překrývaly. Kouzlo trasy, po které jsem šel, spočívá v mnohotvárnosti. Žulové hory na jedné straně, stupňovitě erodované sedimenty na druhé. Z Death Canyonu dokonce byla vidět vysoká žulová stěna, na jejíž horní hraně byly jako cimbuří naskládány sedimentové vrcholky.

Do oněch druhých hor jsem vstoupil překročením dalšího sedla, obešel jsem svah a zubaté štíty tetonské žuly zmizely, ocitl jsem se na horním okraji údolí, které se jmenuje Alaska Basin a leží mimo hranice národního parku. Procházel jsem po rozkvetlých loukách, mezi ledovcem opracovanými balvany a terasami v krajině mnohem klidnější, než ta, kterou jsem opustil. Sestoupil jsem k Sunset Lake, které se zelenkavě modralo v žlutozelených lukách, a smočil tam nohy v chladivé vodě. Tam jsem našel ceduli, která oficiálně dovoluje táboření v určité vzdálenosti od jezera. Ale chápu, proč se o tom ranger nezmiňoval...

U jezera začal poslední úsek stoupání. Únavu jsem cítil, přece jen jsem toho dne už podruhé překonával 3000 metrů, ale nebylo to zdaleka tak namáhavé jako ten první výstup, také to nebylo tak dlouhé. Prakticky po celou dobu výstupu jsem měl po levé staně masív s trefným jménem Battleship Mountain a zprava se přes oblý vršek začaly objevovat vrcholky Katedrály. Mt.Owen na severu, vedle samotný Grand Teton a kus dál Middle Teton. Nakonec stoupání skončilo, svah se otočil na druhou stranu, aby nakonec zmizel v propasti ledovcového koryta, které mně oddělovalo od žulového masívu těch krásných štítů. Stál jsem nahoře na Hurricane Pass, který dělal čest svému jménu. Posadil jsem se kousek níž na závětrnou stranu a chvíli prostě jen nevěřil vlastním očím...

Nakonec jsem přece jen zahájil sestup. Ještě jsem se zdržel prohlídkou mladého ledovce Schoolroom Glacier, který se krčí v rohu koryta, co zbylo po nepoměrně větším dávno ustoupivším ledovci. A pak dolů, ještě asi 10 mil. Dolů, dolů, dolů, šlo to rychle, dlouhými skoky s pomocí trekingových hůlek, které skvěle sloužily při stoupání a teď pomáhaly ještě víc (Evčo, diky za půjčení). Bylo naspěch, sraz jsem stihl s patnáctiminutovou rezervou. Cestu dolními partiemi Cascade Canyonu mi zpestřila dvě setkání s dvojicemi losích býků netečně se válících v bahně. Inspiration Point nad Jenny Lake byl nádherný jako asi pokaždé... Ale mně bohužel docházely síly. Zlobivá pravá achilovka kupodivu držela dobře přes všechnu zátěž, zvlášť ve spěchu na konci dost bezohlednou, ale něco jsem si natáhl na levém bérci. Musel jsem vypadat docela zuboženě, když jsem konečně dorazil přes lávku na parkoviště na String Lake Trailhead... Koupel v jezeře ale přišla vhod a do kempu jsem se nechal odvézt už docela při smyslech, byť stále napůl omámen množstvím nových úžasných zážitků...

122	123	124	125
126	127	128	129
130	131	132

A dalšího dne už jen zbývalo vyprat, co se zahnojilo na výletě, rozloučit se s vyhlídkou na hory, a s jednou zastávkou u Snake River se vydat na cestu zpšt do Sioux City... Měl jsem sice ještě v plánu projít si Paintbrush Canyon, který mi jediný zbyl neprozkoumaný z mých původních plánů, ale nebyla by to snadná tůra a po tom předchozím výletě jsem sotva lezl. Měl jsem jisté pochybnosti, zda bych si to dokázal užít...