Glacier NP
O tomto národním parku, jako o všech amerických národních parcích, se lze mnohé dovědět na webu National Park Service, v příslušné sekci věnované NP Glacier. Vstupné do parku je $25 za auto a vstupenka platí 7 dní. Takové vstupné je ve všech parcích, permanentka za $80 se tedy začíná vyplácet až při návštěvě čtvrtého parku. Benzín jsme na východní straně kupovali nejdražší za celou cestu ($3,39, koupili jsme za dvacku, bylo to 5,88 gallonu). Ceny kempů se pohybují kolem $20, my platili v St.Mary $23 a v Apgar Village na západní straně $20. Vybavení kempů je sporé - záchody, umývárna se studenou vodou, hydrant a popelnice zabezpečené proti medvědům (některé otevírání může být docela hlavolam). Stany se staví dost špatně, jsou na ně udělaná místa s rovným, ale pěkně tvrdým povrchem. Sprchy jsem nenašel. Ani nehledal...
První projížďky parkem
 1 |
 2 |
 3 |
 4 |
 5 |
 6 |
 7 |
 8 |
 9 |
 10 |
 11 |
 12 |
 13 |
 14 |
Ráno jsme rychle sbalili tábor ve větrném kempu v St.Mary a vyjeli jsme na projížďku. Nejprve jsme zamířili na místo zvané Many Glacier, tedy ven z parku a zpět dovnitř o kus severněji po silnici, která tam nahoře u jezera končí. Cestou jsme se nasnídali v příjemném zákoutí u potoka, chráněni před neutuchajícím větrem bokem auta. Many Glacier je malebné místo, přestože je velmi turistické. Jde vlastně o návštěvnické centrum, několik hotelů a kemp okolo jezera. Ale hory tyčící se všude kolem stály za vidění. Byla to taková milá předehra k další prohlídce parku.
Z Many Glacier jsme se vrátili na bránu v St.Mary, kde jsme se nechali oloupit u pumpy o $20, jak jsem zmiňoval v úvodu. Cesta přes hory, na kterou jsme mířili, měla mít něco kolem 50 mil, tak bylo vhodné hladovou nádrž trošku nakrmit. Ta silnice se jmenuje Going to the Sun Road a v některých místech představuje opravdu kus stavitelského umění. Také je na ní vidět, že zimy zde nebývají mírné, a na několika úsecích se opravuje stržený jízdní pruh.
Cestou vzhůru jsme udělali několik zastávek na vyhlídkách u silnice, hlavně na začátku u velkého jezera St.Mary. Dále v horách ale vládlo pošmourné počasí, tak jsme stavěli méně. U návštěvnického centra v nejvyšším bodě, v průsmyku Logan Pass, jsme ale zastavili počasí nepočasí. Pravda, museli jsme si počkat na uvolnění parkoviště.
Výlet z Logan Pass k vyhlídce na Hidden Lake
 15 |
 16 |
 17 |
 18 |
 19 |
 20 |
 21 |
 22 |
 23 |
 24 |
 25 |
 26 |
 27 |
 28 |
 29 |
 30 |
 31 |
 32 |
 33 |
 34 |
 35 |
 36 |
 37 |
 38 |
 39 |
 40 |
V průsmyku jsme měli naplánovaný krátký výlet nahoru do sedla s vyhlídkou na Hidden Lake. Výlet pro oba, tedy nepříliš náročný, protože otec byl těsně před operací kyčle a v horském terénu se mu nechodilo nejlépe. Ovšem okolí Logan Pass bylo zařízeno na líné městské Američany, takže velká část cesty dokonce vedla po dřevěném chodníčku. Trošku nás to otrávilo, ale na druhou stranu jsme uznali, že to bylo nejvhodnější řešení chodníku na tak frekventovaném místě. Lidské stádo se tak snáze udrží v mezích a nepodupe horské louky. Nahoře u sedla už byl chodník v normálním horském standardu.
Výhled na Hidden Lake byl odměnou za trošku utrpení s větším množstvím turistů. Půvab vrstvených ledovcem opracovaných hor si k nám našel cestu. Sytě modré pleso sevřené dole v těsném údolí, kvetoucí louky, horské kozy, veverky, svišti a chipmunkové... A vybralo se počasí. Už tam se mi líbilo a to jsem ještě netušil, co zažiju dál...
Po návratu k autu jsme sjeli druhou polovinu silnice. Převýšení cestou dolů na západ bylo výrazně větší, než z východu nahoru. Začínal jsem tušit mezery v mých dalších plánech. Vyhlédnutý kemp Sprague Creek nebyl volný, tak jsem se utábořili až skoro u západní brány v Apgaru. Bylo mi večer pěkně zle od krku, zkusil jsem to řešit koupelí v jezeře, zalezením do spacáku a spánkem...
Výlet na Sperry Glacier
 41 |
 42 |
 43 |
 44 |
 45 |
 46 |
 47 |
 48 |
 49 |
 50 |
 51 |
 52 |
 53 |
 54 |
 55 |
 56 |
 57 |
 58 |
 59 |
 60 |
 61 |
 62 |
 63 |
 64 |
 65 |
 66 |
 67 |
 68 |
 69 |
 70 |
 71 |
 72 |
 73 |
 74 |
 75 |
 76 |
 77 |
 78 |
 79 |
 80 |
 81 |
 82 |
 83 |
 84 |
 85 |
 86 |
 87 |
 88 |
 89 |
 90 |
 91 |
 92 |
 93 |
 94 |
 95 |
 96 |
 97 |
 98 |
 99 |
 100 |
 101 |
 102 |
Plán na druhý den byl takový, že já půjdu na túru a táta bude někde malovat. Cíl mé túry se nabízel sám. Jelikož jsme byli v národním parku, jehož jméno znamená ledovec, musel jsem se jít podívat na nějaký ledovec. A mapka, kterou jsem stáhl na výše zmíněných stránkách, ukazovala jedinou stezku končící u ledovce - stezka vedoucí od hotelu Lake McDonald Lodge přes chatu Sperry Chalet až na ledovec Sperry Glacier. Nějakých 10 mil jedna cesta. A taky nějakých 1500 metrů převýšení, což mi začalo docházet den předtím, když jsme sjížděli po silnici na západní stranu hor... Mapka neobsahuje jiné údaje o výškách než občas nějakou kótu. Ano, vim, že podle něčeho takového se má plánovat jen velmi opatrně... Nicméně jiný cíl prostě nepřipadal v úvahu...
S pomocí posledního ibalginu jsem pořádně navlečen do několika vrstev oblečení vyrazil ráno na cestu. Potit jsem se začal rychle, stoupání a letní vedro se o to postaraly. Brzy jsem šel jen v tričku a byl jsem rád za stín lesa, kterým jsem šel prakticky celých 6 mil na Sperry Chalet. V posledních úsecích stoupání téměř tisícimetrového jsem už přecházel staré lavinové svahy zarostlé křovím, nahoře pak příležitostnou louku. Tahle oblast byla velmi příznivá medvědům, i množství různých bobulí (borůvek větších než doma, ale stejně chutných, a několika druhů malin) tam pro ně bylo. Naštěstí zřejmě mají medvědi dost rozumu a na turisty nejsou zvědaví, tak jsem se s žádným nepotkal.
Sperry Chalet je asi půl kilometru do kopce od křižovatky, kde jsem měl odbočit k ledovci. Ale chata Sperry Chalet taky byla zajímavé místo, kde jsem mohl v klidu doplnit vodu do camelbagu a osušit propocené tričko, tak jsem tu zacházku udělal a nelitoval jsem. V jídelně sice prodávali jídlo, ale nikomu nevadilo, když jsem použil vlastní. Personál se choval mile a jeden z průvodců, co tam před chvílí přijel s partou na koních, hrál na kytaru. Ačkoliv country normálně nemusím, jsou momenty, kdy sedne, tak jsem se vlastně kvůli němu neusadil na verandě na vyhlídce...
Po příjemném odpočinku jsem se vrátil dolů na křižovatku a vydal se k ledovci stupňovitým údolím, jehož horní patra skýtala nádhernou scenérii tmavomodrých ples. Ale než jsem se dostal tam, musel jsem stezkou vinoucí se po úbočích obejít první, nejvyšší z teras. A protože mi už na Sperry Chalet bylo jasné, že časový rozvrh tohoto výletu bude dost napjatý, nešetřil jsem se a nahoru do té krásy jsem pronikl v tom zvláštním stavu mysli, který dokáže způsobit jen fyzická námaha na čerstvém vzduchu.
Nahoře bylo údolí zakončeno stěnou, kterou stezka překonávala úzkou příkrou trhlinou vybavenou řetězy. Přechod na druhou stranu byl tedy ještě náhlejší, než tomu v horských sedlech obvykle bývá. Barevná skalnatá planina po ustoupivším ledovci s jezery v různých odstínech modři, se sněhovými poli a samotným ledovcem, skalní věže okolo, to vše pod modrou oblohou zalité slunečním světlem. Můj svět přestálou námahou zúžený na ono krásné svobodné "tady a teď" se naplnil nádherou...
K ledovci to bylo ještě něco přes půl míle. Nedošel jsem tam. Místo toho jsem si nedaleko od jeho okraje našel pohodlnou vyhlídku, zul boty, rozvalil se na sluníčku a vychutnával jsem si tu krásu...
Cesta dolů začala pocitem loučeni. Vůbec se mi dolů z těch krásných výšin nechtělo. Společnost větru, horských koz a svišťů, mi velmi vyhovovala. Ale musel jsem, tak jsem šel. Opět tou krásou mezi stupňovitými plesy, dolů směrem k lesu se zastávkou na Sperry Chalet a pak zalesněným údolím prašnou stezkou rozdupanou kopyty koní a množstvím pohorek. Šlo se dobře a rychle, i když dost zlobila pravá achilovka. K McDonald Lake na místo srazu na odpočívadle Sprague Creek jsem dorazil s předstihem asi hodinu a půl. Tak jsem se vykoupal a vypral si všechno od zaprášených bot a gatí až po propocená trička a ponožky a zbytek čekání strávil zevlingem na sluníčku...
 103 |
 104 |
 105 |
 106 |
 107 |
 108 |
Na závěr několik panoramatických obrázků z celé návštěvy parku.