Mezi Sougií a Agia Roumelli spadají hory do moře příkrými svahy. Tímto úsekem sice vede stezka E4, ale je tu nejméně frekventovaná a udržovaná a vede nejnáročnějším terénem. Celou dobu mého pobytu v oblasti, mě ten kus cesty lákal a tak jsem sbíral informace. Několik lidí mluvilo o hezkém výletě s několika náročnějšími místy. Našli se i tací, kterí to nedoporučovali. Všichni se shodovali v tom, že je potřeba nést s sebou vodu na celou cestu.
Nakonec jsem se tam vydal. Nesl jsem s sebou asi 6 litrů vody a počítal jsem s jedním táborem někde za druhou třetinou cesty. Na lehko by se to dalo za den ujít, ale neviděl jsem důvod se moc honit.
Asi třetina cesty se vinula bez vážnějších změn výšky po zalesněných svazích nad mořem. Následovalo dlouhé a prudké stoupání do sedla, kterým se z vnitrozemí obcházela hora spadající velmi strmě do moře. Zhruba v půlce tohoto výstupu byl malý pramínek. Později se mě jeden z místních zkušených tuláků dotazoval, jestli ještě nebyl vyschlý. Říkal, že v tuhle část roku už vyschlý bývá, není tedy radno s ním nějak počítat.
Kopec, který stezka obcházela, je zajímavé místo. V sedle stojí ruina malé benátské pevnůstky. U ní jsem nechal batoh a vystoupal jsem na vrhol k malebné kapličce viditelné zdaleka. Podle očekávání je od ní pěkný výhled. Střecha kapličky je stavěná tak, aby sváděla veškerou dešťovou vodu do hluboké cisterny ve skále. Vody, studené a čisté, tam bylo dost. Měl jsem stále dost svých zásob, tak jsem nedoplňoval. Někdo po mně by mohl vodu potřebovat víc. Jen jsem se tedy osvěžil a potěšil se atmosférou místa.
Sestup ze sedla dolů do ústí kaňonu Tripiti byl příkrý, místy vedl po sypké suti. Hodnotil bych ho jako jeden z náročnějších momentů celé cesty, zvláště pro unavené nohy a vedrem polevující pozornost.
Od ústí kaňonu Tripiti mě značka E4 vedla pod vysokými útesy mezi skalami na čáře příboje. Velmi malebné prostředí před začátkem té nejhorší části. Stezka začne stoupat dále od moře a nechá člověku vychutnat si pár exponovaných okamžiků nad pěnou dorážejících vln. Po nějaké době začne traverzovat krátké úseky nepříjemně strmého a sypkého svahu. Nemám rád výšky a většinou mi to jako výška už připadalo. Pokaždé jsem si ale říkal, že to radši přejdu, než se vracet přes to, co už jsem přešel. Poslední útesy na tomto pobřeží by už asi opravdu traverzovat nešly a tak se překonávají po svahu výš nad mořem, to už se zase dá hodnotit jako příjemná procházka.
A tahle příjemná procházka končí zase dole u moře v ústí dalšího kaňonu na dlouhém kusu malebné písečné pláže. Zde jsem se rozhodl zastavit na noc po necelých 8 hodinách pochodu. Pojedl jsem, popil čaje, vykoupal se a se zapadajícím sluncem se uložil ke spánku na krásné liduprázdné pláži s šuměním moře a vůní borovic, oregana a tymiánu...
V noci jsem zmokl, což bylo tak nečekané a netypické, že jsem s tím nic nedělal. Stejně spadlo jen pár kapek, než to přešlo...
Ráno jsem se vydal na zbytek cesty do Agia Roumelli. Začalo se stoupáním asi do výšky 500 metrů. Dobrá rozcvička... Potom bylo třeba přejít menší zalesněné údolí a pak už cesta vedla po otevřeném svahu dost vysoko nad mořem až k výhledu na Agia Roumelli. Do vesnice se pak sestupovalo ještě skoro hodinu svahem, který byl zas nepříjemně sypký. Celá cesta až k ústí potoka ze Samarie nakonec trvala asi 3 hodiny. Za celou cestu jsem potkal celkem 3 lidi jdoucí v opačném směru (v tom mém nevím o nikom).
V tábořišti u ústí potoka jsem se vykoupal, vypral si oblečení a posilnil se ovocem nakoupeným cestou přes vesnici. Zase jsem tam potkal nějaké ze zdejších táborníků a tuláků a dověděl se další zajímavosti. Odpoledne jsem pak vyrazil, jak jinak, zase k pohostinnému Svatému Pavlu. Tam se tentokrát žádná strašná pitka nestrhla, ale pár známých tam bylo a najedl i napil jsem se dostatečně.