Grand Teton NP
Pátek 24. září byl den velkého sólo výletu do hor. Už večer jsme přejeli do národního parku Grand Teton, kde jsme se utábořili v poloprázdném velkém kempu v Colter Bay. Od místního rangera jsem získal informace o oblasti, do které jsem se plánoval podívat. Rozhodl jsem se, že půjdu Cascade Canyonem nahoru k Lake Solitide a zpátky.
Poměrně brzo ráno jsme vstali, dobře se nasnídali a sbalili tábor. Cestou k východišti stezky u Jenny Lake jsme ze silnice viděli medvěda. Byl ale na západním svahu v hlubokém stínu, nedal se dobře fotit. a chodit k němu blíž? Ne. Rád minimalizuji rizika...
Od rána bylo krásné počasí a hradba štítů Tetonů vypínající se z rovné prérie se jasně rýsovala proti modrému nebi. Cáry ranní mlhy u úpatí jen podtrhovaly ostrost vrcholů.
Vyrazil jsem z východiště něco po deváté a měl jsem necelých 9 hodin na celý výlet. Ukázalo se to tak akorát a bylo to 9 hodin neuvěřitelných zážitků. Nechám mluvit fotky. Je jich, koneckonců, opravdu hodně.
Dobře upravený chodník se odpojil od pobřeží jezera (Jenny Lake) v ústí Cascade Canyonu. Cestou nahoru jsem se vydal stezkou pro koně, která se na hlavní chodník napojovala nad prvním velkým stoupáním. Cesta dolinou pak vedla víceméně rovně a stoupala pozvolna k rozcestí v horní části údolí. To bylo možná ve dvou třetinách cesty. Vlevo se dalo jít kamsi za vrcholky Grand Tetonu a okolních štítů, vpravo k jezeru Samoty (Lake Solitude). Stoupání bylo čím dál příkřejší, ale ne přes hranici nepohodlí. Snažil jsem ale se jít rychle a čím dál víc jsem se zadýchával, asi bylo znát, že se přibližují hranici 3000 metrů.
Po celou tu část cesty, kdekoliv jsem nebyl mezi stromy, což bylo stále častěji, jsem za sebou mohl vidět čerstvě zasněžený majestátní štít samotného Velkého Tetonu rýsující se proti slunci. A úplně po celou cestu jsem sám byl pozorován. Ta nádherná hora mě nepouštěla z dohledu a jěště mě sledovala množstvím viděných a jistě i neviděných oček švitořivých veverek, neposedných chipmunků, a nějakých jiných skalních hlodavců, které jsem neznal. Také ptáků bylo všude hodně, někteří byli opravdu krásně pestře zbarvení. Střežil jsem se jakékoliv akce, která by se jim mohla protivit a tak me nechali postupovat dál.
A pak jsem byl nahoře u jezera. Na jeho břehu rostla malá skupinka stromů na tuto výšku pozoruhodně košatých a pravidelně rostlých a u nich do jezera vybíhal oblý hřbet dávným ledovcem ohlazených skal. Tam odpočívalo několik skupine jiných výletníků, celé místo bylo navzdory svému názvu nepříjemně zaplněné. Usadil jsem se také, potřeboval jsem odpočinek a něco většího k jídlu. Prohodil jsem pár slov s dvěma chlapíky vedle, kteří se už balili k odchodu, a než jsem se vydýchal, najednou byli na cestě pryč všichni.
Tak se Lake Solitude i pro mne náhle stalo jezerem Samoty a musím přiznat, že jsem si to náležitě užil. seděl jsem tam a čas plynul kolem. Myslel jsem na Indiánské bojovníky, kteří do těchto hor přicházeli hledat vizi. Věřím, že možná zrovna na tomhle místě sedávali, protože jsem cítil sílu tohoto místa pod nezvykle zdravými stromy na skále vybíhající do zrcadlové zelenkavé hladiny jezera, v němž se špičák posvátné hory odrážel proti svému zasněženému vzoru trčícímu mezi bílé mraky vstříc modré obloze.
A pak jsem se najednou probral s myšlenkou, že bych měl jít. Vskutku byl nejvyšší čas, proseděl jsem tam něco přes hodinu. Vstal jsem a na stezce opodál uviděl přicházet skupinku lidí. Zmizel jsem, než přišli, vděčen těm, kteří nade mnou bděli, že mě na ně upozornili.
Cesta dolů byla jiná, cítil jsem se stále víc utrmácen, ale přesto nějak povznesen. A možná jsem se na místech mocných duchů choval opravdu slušně, protože jsem byl odměněn zážitky. Když mě cesta vedla přes jedno vlhké údolíčko s hustým lesel, potkal jsem se s losí krávou. Na dobrou fotku bylo na tom místě málo světla, třeba prostě ten zážitek nebyl určen k fotografování... Dole potom, když se stezka vinula lesem a křovisky po pobřeží Jenny Lake, jsem v zatáčce doslova narazil na laň se dvěma kolouchy. Po krátkém leknutí, kdy jeden z kolouchů proběhl nepříjemně hustým křovím, jsem zadřepl, abych je neděsil svou výškou a laň s druhým malým proběhla na dosah ruky kolem mne. Pak jsem uviděl, že z druhé strany je také fotografoval nějaký člověk. Nechtěli skrz křoví, tak radši prošli kolem mne...
K Jenny Lake jsem přišel po hlavní stezce. Oproti té koňské, po níž jsem šel nahoru, to byla trochu zacházka, ale vyhlídka na jezero a Skrytý vodopád ji bohatě vynahradily. V jednom místě byla stezka vytesaná do skály, proto se tam s koňmi nesmí.
Na sraz parkovišti jsem dorazil včas, ale tak unaven, že jsem ani neocenil, co otec mezitím namaloval. Tak tedy skončil můj nejsilnější zážitek z celého výletu.
Nebylo to ale ještě rozloučení s Tetony. V mrazivém ojíněném ránu za teskného vytí kojotů 25. září předvedlo vycházející slunce na vysokých štítech úžasnou hru světla. A ještě dlouho po odjezdu z kempu jsme se mohli kochat výhledem na vzdalující se zubaté panoráma zvedající se z prérie. Možná byla posledním rozloučením vyhlídka nad Hadí řekou (Snake River), která celému pohledu k pásu přérie na úpatí hor přidala jěště zalesněné údolí s modravou řekou v popředí...